Technologie xenonového osvětlení se začala u automobilů používat na začátku devadesátých let 20. století. Nejdříve se xenony objevovaly u modelů vyšší třídy a prvním vozidlem vybaveným tímto typem svítidel bylo BMW řady 7 v roce 1991. Koncepce používání světlometů se silným homogenním světelným paprskem, aby se docílilo lepšího osvětlení silnice před vozidlem se dostala do světa motorismu přímo z…kina. Dříve se totiž xenonové lampy používaly u filmových projektorů v kinech.

Výbojky fungují zcela odlišně než žárovky. Zapálení elektrického oblouku a následné ustálení napětí ve svítidle způsobuje generátor proudu – startér. Je nutné zdůraznit, že i když k zapálení oblouku je potřebné napětí cca 25.000 V (startér dodá přesně tuto hodnotu napětí), tak v pozdější fázi fungování světla stačí k udržení oblouku 85 V. V počátečních letech používání této technologie se xenonové lampy používaly pouze jako potkávací světla, u dálkových světel se do světlometů montovala ještě halogenová žárovka. Postupně tento systém nahradila bi-xenonová světla, které lze díky pohyblivým clonám používat jako potkávací i dálková světla.

České a evropské silniční předpisy obsahují dost restriktivní normy ohledně montáže a používání xenonových světlometů. Ty nejpodstatnější z nich stanovují, že světlomety musí být vybaveny samonivelačním systémem a vysokotlakým čisticím systémem čoček světlometů. Je to proto, aby se přesný paprsek xenonového světla nerozptyloval na špinavé čočce světlometu. Je nutné to mít na mysli třeba při dovozu automobilu např. z USA, kde takové předpisy neplatí. Na druhé straně se na trhu objevily xenonová svítidla, která vydávají slabší paprsek světla, do 2.000 lumenů (např. Philips D5S), která nevyžadují vyrovnání ani čištění. Je to jeden z důvodů, proč se toto řešení stalo tak populárním i u levnějších modelů automobilů.