Zažijeme renesanci autoopravárenství, nebo budou Česko charakterizovat vraky a úpadek autoservisů? Přinášíme Vám postřehy z témat dopoledního bloku již druhého ročníku akce setkání a konference diagnostiků, které pod názvem „Diagnostic CON“ pořádá společnost IHR-TECHNIKA, jakožto zástupce portálu FCD.eu pro Českou a Slovenskou republiku.

 Diagnostic Con brnkal na tu správnou notu. Je to poprvé, co se nespokojená část autobranže začíná intenzivně rozhlížet po jiném způsobu prosazování jejich zájmů než s nepřicházející pomocí přestárlých a spících organizací, které si vzali tuto práci na starost, ale roky pro servisy nedělají téměř nic. Je to poprvé, kdy se na otázky „jak“ a „kdy“ začalo bezprostředně po Diagnostic Conu odpovídat, a to poměrně dost konkrétně.

O čem byla řeč? Zatímco v 60-tých letech byly servisní kalendáře plné plánovaných údržeb, nastavování vůle ventilů, seřizování rozdělovačů stroboskopickými lampami a hladin karburátorů, zavítá dnes do autoopravny auto tak možná na prodloužený servisní interval nebo výměnu rozvodového řemene po 120.000 km, kdy tento stav km byl před 40 lety spíše termínem generálky motoru.

Ačkoliv se dnes zdá, že se podobné pracovní příležitosti nebudou opakovat, není tomu tak a je potřeba se jen rozhlédnout po příčinách, proč tomu tak je. Samotným technologickým pokrokem u automobilů to zcela jistě není. O tom byl Diagnostic CON 2012, který opět přinesl zajímavé technické informace a řešení.

Příčin malé poptávky po opravách je hned několik:
• Prodej kladných protokolů na STK a SME.
• Několikaleté záruky na nová vozidla.
• Poptávka po nejlevnějších náhradních dílech.
• Demagogie o celoživotních olejových náplních.
• … a dalších.

Hlavním a největším zlem je hned první bod, tedy „prodej kladných protokolů na STK a SME“, odkud vyjíždějí většinou jen samá „vyhovující“ vozidla a chybějící kontrola státu nad jejich žalostně upadající činností. Gangy dovozců ojetin ze zahraničí dokážou díky takto „ochotným“ STK a SME zlegalizovat i úplné vraky. (obr.1 – Kompletně prorezivělá dodávka profesionální dopravy PPL s platnou STK a emisemi není na našich silnicích bohužel žádnou výjimkou…)

Stát, jako kontrolní orgán, nechává tento stav bez povšimnutí, i když mu zde unikají značné finanční částky.

Díky „přimhouřeným očím“ při pravidelných, zákonem předepsaných kontrolách technického a emisního stavu vozidel přichází následně autoopravny o příležitost vydělat, zákazník o hodnotu jeho vozidla a všichni riskujeme vlastní bezpečnost, znečištění přírody a následky, které se nám všem podepisují na zdraví.

Když autoservisy nevydělají, neinvestují ani do servisní techniky ani do sebevzdělávání. Kam se pak obrátí zákazník o pomoc s vozidlem plným elektroniky, vyžadujícím odbornost, moderní diagnostiku, technické informace a speciální nářadí? To všechno něco stojí a neautorizovaný servis, který má mnohdy co nabídnout, by už kvůli alternativě k autorizovanému servisu měl svou pozici udržet. Pokud velká část neautorizovaných autoservisů zmizí, může to sice pročistit vody, ale neměly by mizet díky uměle vytvářenému klišé, že všechny vozidla jsou v „bezvadném stavu“ a opravy nepotřebují.

Ryba smrdí od hlavy aneb „Zlaté časy, když se na STK uplácelo“…
Co se týče emisního „bordelu“ a následků, ve kterých se autoopravárenství zmítá, nelze začít jinak, než kritikou státu, jmenovitě pak všech vlád, odkládajících novelu zákona 56 a Ministerstva Dopravy, které dodnes nedokázalo postavit stručnou srozumitelnou vyhlášku a prováděcí pokyny. Organizacím sdružujícím opravny nelze v samotné práci vytýkat nic, protože pro ně skoro nic nedělají.

Zatímco stát před lety předal do soukromých rukou exekutivu kontrol technického stavu a též provádění emisních kontrol se slibem, že kontrolu nad nimi bude pak držet prostřednictvím kontrolních orgánů MD a magistrátů, nestalo se tak. Systém od té doby nefungoval nikdy hůře a špatně funguje dodnes. „Prodej kladných protokolů“ (jinak se nedá současný systém kontroly STK a SME nazvat) funguje dokonce i bez potřeby kohokoliv uplácet! „Zlaté časy, kdy se na STK uplácelo,“ říká mi jeden účastník o přestávce Diagnostic CONu v předsálí auly Vysoké školy v Mladé Boleslavi a dodává: „..to se alespoň auta těch, co neupláceli nebo uplácet nechtěli, musela na kontrolu technického stavu připravovat. Ale dnes, dnes dají známku každému, jen když vůbec někdo přijede a nechá jim aspoň ten poplatek.“ Krutá realita. Kdo by si byl pomyslel, že národ automobilových nadšenců v zemi, která po Německu (Daimler) a Francii (Peugeot) představila jako třetí na světě svůj vlastní automobil, bude paběrkovat poplatky za směšné divadlo na „vracích“ u STK?

„K popisu všeho co k tomuto tristnímu stavu vedlo, bychom se nedostaly ani v tlusté knížce, ale zkusme vyprovokovat zájem o STK a o Emise u nezávislých autoservisů jinak.“ Říká největší a dlouholetý kritik emisní legislativy a bojovník za smysluplnou a účinnou reformu emisních kontrol Libor Fleischhans. „Když už se na registračních značkách našich automobilů hrdě přiznáváme k Evropě, zkusme také tak myslet.“

Nečekejme aktivitu od těch, kdo nás přesvědčili, že nic nedělají…
S českou legislativou léta nikdo nehnul a ani od ní v dobách vládních škrtů nic účinného nečekejme. Možnosti jsou jinde, je třeba být aktivní v novém nezávislém sdružení.

Zatímco německá organizace pro autoopravny ZDK (Zentraler Deutscher Kraftfahrzeugverband) již od doby jejich založení skutečně hmatatelně podporuje autoopravárenské řemeslo a vedle obhajoby práv nezávislých opraven srší akcemi pro oživení jejich byznysu, její česká obdoba spí neotřesitelným zimním spánkem a to již víc než desetiletí.

Je to asi další český zvyk, brát členské příspěvky a nestydatě nedělat nic, nebo jen to nejnutnější a pořádně zaprášené, co se alibisticky vystaví na oči členům, „aby se neřeklo“.

Představme si takový sen všech autoopravářů, kdyby to v Česku alespoň na jeden rok fungovalo jako v sousedním Německu. To byste dostali třeba takhle v říjnu dopis s nabídkou na nálepky LICHT-TEST (Test seřízení světlometů). Hloupost, řeknete si… Akce „seřizování světel“, která má být pro zákazníka ještě k tomu zadarmo?! Ano, nebýt toho, že je k této akci připojeno hned několik návodů, jak zákazníkovi ukázat, že od Vás něco potřebuje, a že je to pro jeho dobro. „Styk se zákazníkem“ se jmenuje to kouzlo a pokud společně oslovíme správným způsobem majitele vozidel, můžeme podobně jako u našich sousedů, přivést každoročně do servisů zákazníky, které toho nad rámec seřízení světel potřebují více (v Německu na akci Licht-Test navštíví v říjnu každoročně kolem 77.000 automobilů).

Pakliže je pak autoopravna i při takové akci svědomitá, může se scénář odvíjet např. takto: „Mladá paní, světla máte seřízena, nálepku vylepenu, ale někde máme na tom Vašem autíčku problém s chladicí kapalinou, která nejenom že se Vám asi ztrácí, ale asi vám vniká i do válců, podívejte se na tu černou nádobku…“

… ano, asi takhle se dělá kšeft, který právě v říjnu citelně zvedne obraty všech prodejců dílů v Německu. Říká se tomu „oboustranná spokojenost“ a jednáte se „svědomitým“ zákazníkem, který nejspíš bude naslouchat na případné další upozornění.
Vedle nabídky tradičního 40 let starého nápadu LICHT-TEST (Na čelní sklo je nalepena známka s textem ve smyslu něco jako „Svítím OK“), o kterou je neutichající zájem, a kterou ZDK dělá celý měsíc předem reklamu na všech bilbordech a ve všech „autíčkářských“ časopisech, by Vám v takovém „snu všech autoopravářů“ přicházely další informace a nabídky na všechny možné akce podporující Váš obrat. A to všechno jen za „členské příspěvky“, za které jste nedostali v Česku kromě výročních zpráv skoro nic. Zeptejte se sami sebe: „Co pro mne udělala za posledních 10 let ta moje organizace v Česku?“ Doufejme, že Vaše odpověď nebude znít, jako odpovědi dvou jejich členů dotazovaných na Diagnostic CONu: Jeden řekl „Nic“ a druhý „Posílá mi časopis AutoSERVIS“.

Je vidět, že potřebujeme změnu. Změnu promyšlenou, kvalitní a silnou…

Následky prodeje kladných protokolů.
Pokud by STK a SME fungovali správně a bez přimouřených očí, získali by sami za svou poctivou práci více peněz, jelikož by je zákazníci mnohdy navštívili 2x. Takto se naopak bojí o ztrátu zákazníka, kterého projít nenechají. Ten totiž zajede bez opravy ke konkurenci a tam „projde“.

Servis mající oprávnění pro měření emisí, který při této činnosti může oproti STK provádět dále i opravy, by mohl i u nás fungovat podobně jako v Německu. Zde se pak scénář odvíjí asi takto:

„Mohu se k Vám objednat na emise?“ ptá se zákazník v servisu.

„Ano, každé úterý k nám dochází nezávislý státem dozorovaný inženýr a pokud nenajde žádný problém, měl byste auto odpoledne připravené s čerstvou známkou. Pokud najde, zavoláme Vám a můžeme překážku ihned odstranit“.

U nás by odpověď zákazníka zněla většinou něco na způsob: „Tak to já jedu jinam“. Bohužel tento scénář zahrnuje hned několik důležitých pozadí, které nejsou na první pohled vidět.

• Termíny emisních kontrol jsou daty v životě vozidla, kdy je šance odhalovat počátky začínajících problémů, kdy se ještě dají odstranit za poměrně nízkých finančních nákladů. Tento termín přichází pravidelně a kvůli tomu, že se statisticky ví, že na vozidle je potřeba sem tam něco opravit a zkontrolovat, aby vůz fungoval další období bezpečně a nepoškozoval životní prostředí.

• Emisní kontrola je navázaná na bezprostřední opravu vozidla v jednom časovém termínu návštěvy servisu, a ačkoliv právně nejsou subjekty na svých činnostech závislé, je kromě statistických dat o opravě k emisní prohlídce zajištěno, aby byla možnost korupce co nejnižší. Nezávislý emisní inženýr musí svou práci odevzdávat svědomitě a za každé „prominutí“ nebo „přimhouření oka“ riskuje doživotní ztrátu své profese, nebo stíhání ze strany státu, protože stát za jeho rozhodnutí nese odpovědnost za způsobené škody. Ano, v Německu, pokud je někomu následkem prokazatelně nekvalitní kontroly technického stavu vozidla způsobena újma, může podat žalobu na stát, protože ten je za kontrolu zodpovědný!

• Trvalé, pravidelné a hlavně nízké investice do udržování vozidla v dobrém technickém stavu zaručují jejich snesitelnost pro majitele vozidla a zároveň trvalý příjem pro opravny, který je pro jejich fungování životně důležitý. Jsou-li tyto pravidelné servisní inspekce na vozidle zanedbávány, eskaluje špatný technický stav vozidla v neuspokojivé řešení, vyúsťující buď prodejem nevyhovujícího vozidla, nebo v jeho likvidaci. V Česku se takové „prodeje“ stávají nezřídka pastí na nové majitele a mohou mít i nádech zločinné činnosti, pokud o tom prodávající ví a činí tak vědomě.

Domino efekt…
Zatímco v okolních zemích Evropy, kam se sami rádi řadíme, je jednoznačně filosofie „poctivých pravidelných technických prohlídek“ základem fungujícího koloběhu peněz, který zajišťuje dobrý technický stav vozidel a tím zvyšuje i jejich prodejní hodnotu, nevšimne si jinak bystrá česká podnikatelská hlava toho, že by podle stejného modelu šlo i v Česku zajistit ziskovost všech STK a SME naprosto legálně a bez rizika, a při vedlejším efektu v obchodu s náhradními díly by přitom byli spokojeni všichni – majitelé vozidel, STK, SME, opravny, prodejci dílů a nakonec i stát.

„Přimhouřené oči“ ztlumí obchod s náhradními díly, zmizí profit nejen u opravářů a obchodníků, ale profitovat na daních nebude ani stát, auta budou nebezpečná svému okolí a „pastmi“ pro jejich nové majitele. Opravny nebudou mít peníze na vybavení, všichni se budou podbízet cenami za vytlučení posledního katalyzátoru, a až se vytluče ten poslední, sejdou se opraváři bez groše na pracáku a jestli někdy potom spadne klec s podvody s vylepovacími známkami, sejdou se majitelé ojetých vozidel koupených v bazarech u žalob na prodejce, protože jejich nově koupená ojetá auta již v době prodeje na silnici vlastně nesměla.

Už současný stav je řešitelný…

„Díky za ilegální vybíjení filtrů částic“
Pomineme-li některé chyby a nedostatky v legislativě, lze se paradoxně o některé z nich při snaze po nápravě stavu v ČR docela účinně opřít. Upřímně řečeno nebýt typicky českého slovenského a polského masivního vytloukání filtrů částic u vozidel s nejmodernějšími spalovacími motory, asi by nešlo pro nápravu současného tristního stavu dělat tolik, jako právě teď.

Proč? Protože touto ilegální úpravou byla překročena hranice zákona a je možné rázně jednat. Vytlučením filtru částic je vozidlo zbaveno „schválení k provozu na veřejných komunikacích“ a může tak legálně jezdit jen na soukromé zahradě okolo baráku. Na silnici nesmí, protože se jedná o zákonem výslovně zakázanou úpravu emisního systému. (obr.4 – Útroby výfuku vozidla s moderním vznětovým motorem vybaveným filtrem částic. Ani po ujetí 160.000km ani stopa po černých sazích…)

Spolu s vytlučením filtru částic souvisí ještě celá řada dalších problémů, před kterými majitele vozidel při této „úpravě“ jistě nikdo nevaroval. Například, u vozidel zbavených filtru pevných částic neplatí pojistka z povinného ručení, u služebních vozidel se navíc připojuje do hry finanční úřad, který může udělit provozovateli vozidla pokutu za obcházení daně. Vozidla vybavená nízkoemisními systémy jsou totiž při prodeji daňově zvýhodněna a nezákonnou úpravou „zbavení filtru částic“ se tato výhoda míjí s účinkem a stát tím nepřímo přichází o daně. Způsobí-li řidič vozidla bez platného osvědčení nehodu, může nést následky sám, i když nebude mít na dopravní nehodě vinu.

Chybějící profesní cechy…
Kdyby V naší zemi nebyla nástupem komunismu přerušena řemeslná tradice, kdy každý řemeslník, aby mohl nějakou činnost samostatně vykonávat, musel skládat tovaryšskou zkoušku, nedělal by v každé druhé hospodě kuchaře třeba jen zaučený asfaltér. Živnostník v autoservisu by musel skládat náročné mistrovské zkoušky, a kdo by je neměl, nesměl by vozidla na svou odpovědnost opravovat a ručit tak za bezpečnost vozidla, které dnes opravuje každý, tedy bohužel i ten, kdo k řemeslu má na míle daleko.

A chybí nám profesní cechy? Ano. Jen jeden příklad za všechny: Profesní cech autoopravářů by díky tradičním kontrolním mechanismům nikdy nedopustil takovou degradaci STK a SME jako jsme tomu v České Republice svědky právě dnes.
Pomineme-li, že vozidlům s vytlučenými filtry částic by se u nás měla věnovat spíše Policie, a faktu, že na STK a SME tato vozidla dnes bez problémů projdou, kontrolní orgány Ministerstva Dopravy, měl by se stav (myšleno „cech“) autoopravářů a kontrolních techniků bránit prostřednictvím nezávislé profesní organizace. Je to totiž právě „inspekci provádějící technik“, kdo nese kůži na trh jako první! Pokud jeho kontrolou projde nevyhovující vozidlo, které bude následně mít dopravní nehodu, může se stát, že na technika STK bude u soudu uvalena spoluvina a bude trestně odpovědný. Provozovatel STK na něj pak jen ukáže prstem, protože ON je ten zodpovědný a ponese za to i sankce a případný trest.

Pokud se nám povede založením takového nového profesního sdružení autoopravářů brzy dosáhnout alespoň takový stav, kdy se na emisních stanicích a STK za kladné známky bude ve výjimkách objevovat podplácení, můžeme si gratulovat, že jsme na dobré cestě k technickým a emisním prohlídkám, které mají nějaký smysl. Pokud se nám to s novým sdružením povede, má autoopravárenství v ČR naději na renesanci.

Článek připravil Libor Fleischhans, IHR-Technika, FCD.eu – www.fcd.eu