V tomto díle technických informací od Auto Kelly a SuperVAGu se budeme věnovat problematice autoklíčů a imobilizéru ve vozech koncernu VW, jejich ověřování a přenosu dat mezi řídicí jednotkou motoru a imobilizérem.

Obecně o imobilizéru

Na úvod trochu teorie: pod technickým označením imobilizér si můžeme představit zařízení, které má za úkol rozpoznat oprávněný klíč v zapalování vozidla. Obecně se jedná o zařízení, které je dodatečně montované k mechanicky kódovanému klíči v zapalování. Aktivace a deaktivace systému imobilizéru se provádí pouhým zapnutím a vypnutím zapalování. Hlavním účelem tohoto zařízení je zamezit neoprávněnému nastartování motoru.

Konstrukční části imobilizéru

Mezi základní konstrukční části systému imobilizéru patří tyto komponenty:

• klíč zapalování se speciální elektronikou (transpondér)
• cívka na spínací skříňce pro přenos informací
• řídicí jednotka imobilizéru • řídicí jednotka motoru
• některé komponenty se mohou lišit v závislosti na generaci imobilizéru

Tajné číslo LOGIN – PIN

Pod pojmem tajné číslo si můžeme představit kombinaci čísel, pomocí kterých získává technik oprávnění k manipulaci s jednotlivými komponenty imobilizéru. V servisní praxi se často tato kombinace čísel označuje jako „PIN“ nebo „LOGIN“. Samotné tajné číslo nesmí být umístěno z bezpečnostních důvodů ve vozidle. Číslo je uloženo v databázi u výrobce automobilu a nový majitel ho má u sebe jako součást klíčů.

K čemu slouží tajné číslo

Pomocí tajného čísla je možné vstoupit jako oprávněný technik do řídicí jednotky imobilizéru a ukládat nové klíče do jeho paměti. Vlastně se jedná o programování nových klíčů k vozidlu pomocí diagnostického rozhraní. U nově zakoupených klíčů je tajné číslo umístěno na štítku, kde je nutné odstranit černou fólii, pod kterou je číslo umístěno.

Identifikační číslo

Identifikační číslo obsahuje 14 symbolů a lze ho přečíst pomocí diagnostického nástroje po OBD rozhraní. Pro zjištění identifikačního čísla je nutné provést identifikaci řídicí jednotky.

Transpondér

V praxi je běžně označován jako „čip“ nebo „skleněnka“. Je to technická součástka, která se v odborné terminologii nazývá transpondér (transmitter-responder).

Samotný transpondér pracuje bez vlastního napájení. V paměti mohou být uloženy následující informace, které se podle generací imobilizéru označují slovem „kód transpondéru“. Existují následující typy kódů:

• pevný FKC (Fix Key Code) – pevná část kódu transpondéru
• plovoucí SKC (Secret Key Code) – vozově specifický kód, definuje chování imobilizéru
• data od výrobce dle značky (Škoda, VW, Audi, Seat)
• Component security (CS)

Princip činnosti transpondéru

Po vložení klíče do zapalování (spínací skřínky) proběhne aktivace transpondéru. Následně proběhne induktivní přenos dat přes vysílací a přijímací anténu cívky, která je umístěná na spínací skříňce. Přenáší se výše zmíněná data pomocí komponentů imobilizéru. Na následujících obrázcích je možné vidět instalaci nového transpondéru do klíče s dálkovým ovladačem. V červené oblasti je možné vidět transpondér s označení TP48.

Čtecí cívka

Cívka je umístěna převážně na spínací skříňce s integrovaným zámkem řízení. Hlavním úkolem cívky je přenos energie do transpondéru v klíči. Dalším úkolem je přenos dat z transpondéru do řídicí jednotky imobilizéru.

Princip přenosu dat

Po aktivaci svorky 15 je čtecí cívka napájena od řídicí jednotky imobilizéru. V okolí cívky se vytváří magnetické pole, které tvoří zdroj energie pro transpondér. Samotný transpondér se aktivuje pomocí vytvořeného magnetického pole a posílá data. Tato data jsou převedena přes čtecí cívku na elektrický signál a dále přenášena do řídicí jednotky imobilizéru.

Řídicí jednotka motoru

Řídicí jednotky motoru vybavené imobilizérem jsou konstrukčně odlišné od standardních jednotek. Samotný hardware jednotky umožňuje výměnu dat s imobilizérem po speciálním datovém vedení. Starší vozidla využívala datové vedení, které se označovalo „W“. Fyzicky se jedná o jeden vodič, který propojuje řídicí jednotku motoru a řídicí jednotku imobilizéru. Následující schéma prezentuje zapojení řídicí jednotky motoru a externího imobilizéru. Napájení řídicích jednotek je přivedeno ze zdroje přes ochrannou pojistku. Jak můžeme vidět, tak imobilizér je propojen s řídicí jednotkou motoru vedením „W“. Přes toto datové vedení dochází k výměně informací, například ke kontrole transpondéru (klíče) při startování.

Umístění řídicí jednotky imobilizéru

Umístění jednotky imobilizéru závisí na konkrétním vozidle a typu generace imobilizéru. První generace nebyly integrovány do přístrojové desky. Jedná se o samostatnou jednotku, která bývá nejčastěji umístěná za přístrojovým panelem (Škoda Felicia) nebo v blízkosti pojistkové skříně (VW POLO 6N).

Další generace již dodržovaly systém integrace řídicí jednotky imobilizéru do kombinovaného přístroje (panelu přístrojů).

Mezi koncernovými vozidly se nachází některé výjimky, které nedodržují stejná pravidla. Například VW Sharan může mít třetí generaci imobilizéru, ale řídicí jednotku nemá integrovanou v panelu přístrojů. Je umístěna stejně jako u starších modelů mimo panel přístrojů.

Princip činnosti imobilizéru

Při zahájení startování kontroluje řídicí jednotka imobilizéru shodu jednotlivých kódů, které má uloženy v sériové paměti EEPROM, s kódy od transpondéru a řídicí jednotky motoru. V případě, že se kódy shodují, je udělen řídicí jednotce motoru pokyn pro startování. Pokud nesouhlasí některá informace, tak je po 2 vteřinách řídicí jednotka motoru zablokována.

Vlastní funkce imobilizéru

Celkový proces imobilizéru se dá shrnout do tří fází. Jedná se o proces, který je zahájen zapnutím zapalování a končí uvolněním řídicí jednotky motoru, tedy aktivace vstřikování, zapalování.

Seznam jednotlivých fází:

• Rozpoznání jednotlivých kódů klíče v zapalování (spínací skříňce)
• Porovnání proměnného kódu mezi jednotkami
• Aktivace funkce zapalování, vstřikování

Při každé aktivaci zapalování se uvede v činnost řídicí jednotka imobilizéru. Induktivním způsobem se přes anténní cívku přenáší energie z jednotky imobilizéru do transpondéru v klíči. Transpondér se tímto způsobem aktivuje a začíná vysílat pevný kód.

Následně se pevný kód přenese přes anténní cívku do jednotky imobilizéru, který je s cívkou propojen elektroinstalací. V řídicí jednotce imobilizéru se oba pevné kódy porovnají.

Následně kontroluje jednotka imobilizéru kód jednotky motoru. Tento kód se uloží z jednotky motoru do imobilizéru. V tomto případě se jedná o proměnný kód, který se generuje pří každém startu v řídicí jednotce motoru pomocí generátoru náhodných čísel.

K povolení startu dojde tehdy, pokud pevný kód klíče souhlasí s kódem imobilizéru a pokud souhlasí proměnný kód vstřikování s kódem řídicí jednotky imobilizéru.

Následně se přes datové vedení „W“ přenese informace o povolení startu a řídicí jednotka vstřikování dostane speciální signál pro aktivaci komponent vstřikování.